Zdrobněliny – milovat či nesnášet je…

Pro začátek musím napsat dvě věci…

Čeština je krásný jazyk a nejkrásnější české slovo „maminka“ je nádherné a zdrobnělé.

Každý jazyk má svůj způsob tvoření a používání zdrobnělin a je jen na rodičích/rodinách, jak se k jejich používání postaví…

Takže milovat je nebo nesnášet?

No já je prostě nesnáším…

Nemyslím ty běžné zdrobnělé slova (písnička, knížka, tričko, atd.) nebo oslovení (maminka, tatínek,…) a oslovení jménem (Anička, Pepíček,…), ani ty klasické dětské básničky, říkanky, pohádky a texty písní, které zdrobněliny taky mívají.

Myslím všechna ta slova, co se zdrobňují účelově pro malé děti (ručičky, nožičky, botičky, hlavička,…). Ty mi strašně trhají uši a jsem na ně skoro až alergická. Sice chápu, proč to rodiče používají… miminka jsou tak roztomilá, že si prostě nemůžou pomoct, ale…

Zamysleli jste se nad tím někdy?

Od malička učíme děti mluvit, a ideálně mluvit správně. Jenže pak se na ně mluví ve zdrobnělinách, které jsou ve výsledku často složitější na vyslovení než slova nezdrobnělá. Však to vůbec nedává smysl, alespoň tedy mně ne. Zkuste si to na sobě… Je docela rozdíl říct „ruka – ručička, noha – nožička, jablko – jablíčko, auto – autíčko, prst –prstíček“. Ono to zní možná jako prkotina, ale jako cokoliv jiného, jak se to děti jednou naučí, zafixují si to v hlavě, je to pak o to složitější to odnaučit.

Můj postoj…

Já jsem tenhle postoj/odpor ke zdrobnělinám aktivně zaujala před narozením první dcery a až na světlé vyjímky se ho držím doteď. Když už chci něco zdrobnit, tak se snažím jít tou zlatou střední cestou – nožky, ručky, botky,… ale i to jen občas.

Osobně si myslím, že i díky tomu, že nepoužívám zdrobněliny, obě dcery vůbec neměly problém s mluvením a všechno se to na ně nalepilo dost rychle. V podstatě už od dvou let jsou obě hodně upovídané, mají velkou slovní zásobu a nemají problém s komunikací.

Jasně, že se okolo nás, k mé nelibosti, ty zdrobněliny vyskytují. Babička se o to pokouší (protože prostě na děti se takhle mluví), takže musím často usměrňovat, že takhle neee. Paní učitelky ve školce, paní doktorky (tam už je to kromě zvyku asi i profesionální deformace), volnočasové učitelky a tam s tím bohužel moc nenadělám. Loni začaly dcery chodit na tancování. Paní lektorka je příjemná a milá, jen zdrobňuje úplně, ale vážně úplně všechno 😮 (!), co se zdrobnit dá. A to se poslouchá hrozně 🙁

No a pak jsou ještě i knížky… Krásné dětské příběhy, které často až zbytečně používají zdrobněliny, asi aby to bylo co nejdětštější. Takže, když doma čteme, nahrazuju zdrobněliny normálními slovy. Tak moc mi to vadí, že si prostě nemůže pomoct…

Mám v okolí i případ, kdy se v rodině dítěte zdrobňovalo tolik, maminka na něj v podstatě ani jinak nemluvila, že chlapec si ještě v 9ti letech obouval botičky na nožičky a umýval ručičky. A to od takhle „velkého“ kluka prostě nečekáte 😮 A pak se všichni diví, proč tak dítě mluví…

Takže moje rada je… Ideálně zdrobněliny nepoužívat, ale když už musíte, tak je používejte s rozvahou a v úměrné míře 😉

A jak to máte se zdrobnělinami Vy? Milujete je nebo nesnášíte?

With love, Jitka