Strach z chyb a mluvení aneb cesta je cíl :)

Nedávno jsem na téma strachu z chyb a mluvení cizími jazyky úplně náhodně objevila jeden příspěvek. Bylo to o tom, jak hlavně dospělí mají strach z mluvení, strach z chyb při mluvení a nejlíp umí cizí jazyk po troše alkoholu. A taky o tom, jak Češi rádi opravují druhé při jejich snaze o konverzaci v cizím jazyce. No a jako mávnutím kouzelného proutku jsem se v myšlenkách vrátila zpátky do doby, kdy jsem žila ve Velké Británii.

Za těch 13 let v Londýně jsem se nesčetněkrát setkala s tím, jak Angličané oceňovali a chválili moji angličtinu (případně jsem byla svědkem chválení jiných anglicky mluvících cizinců). I když v té době měla moje angličtina spoustu chyb. V tomto ohledu jsou Angličani velmi podporující a ohleduplný národ. Každý, kdo mluví jejich jazykem, i když třeba kostrbatě, má podle nich super úroveň. Někdy to je sice trochu přehnané, protože ten dotyčný cizinec/cizinka má třeba velké problémy se domluvit, ale oni za tím vidí tu snahu.

Možná je to dané i tím, že sami Angličani často druhým jazykem nemluví a tudíž oceňují a chválí všechny, kdo mluví víc než jedním. Mimochodem a pro ujasnění, není to pravidlo, že by Angličani nemluvili více jazyky. Hodně z nich má „mezinárodní rodiny/manželství/vztahy“, tudíž mají druhým jazyk v rodině. A tak jako u nás, i v UK se jazyky učí na školách. No a za svůj život v Londýně jsem poznala pár Angličanů/Angličanek, co mluvili dalšími jazyky a měli je naučeny ze škol, takže záleží i na každém, jak moc se chce jazyky naučit. Jinak ale ti, co nemluví, to většinou berou tak, že přece mluví světovým jazykem číslo 1 a ostatní anglicky budou umět.

No a pak jsem zažila i to, jak naopak Češi místo podpory a chválení často jen poukazovali a vypichovali chyby, opravovali gramatiku, navrhovali lepší slovíčka a místo pomoci akorát ničili sebevědomí a prohlubovali strach z chyb a mluvení. Sami to brali jako pomoc, ale toho druhého už se nezeptali, jestli tu pomoc vážně chtěl. Ona je pomoc a pomoc.

Samozřejmě, opět pro ujasnění, byli mezi Čechy i výjimky. Lidé, kteří podpořili, pochválili a obdivovali, když někdo mluvil vícero jazyky, tím spíš, když šlo nebo jde o děti😊

Ale zpátky k původní myšlence…

Strach z chyb a mluvení je převážně problém starších dětí a dospělých. Malé děti tohle ještě neznají, nemají ten strach z něčeho tak přirozeného, jako je mluvení, v sobě zakořeněný. Vidím to doma, cácorky brebtají anglicky o sto šest a neřeší, jestli dělají chyby nebo ne, protože nevědí, co nebo jaká ta chyba je.

V dospělých ten strach často zůstává ještě ze školních lavic a vrací je to myšlenkově zpátky do hodin cizího jazyka. Ten pocit dětí, že to řeknou blbě a budou za hlupáka, někdo z nich bude mít srandu a nálepky se už nezbaví. V hodinách cizích jazyků (a nejen těch) se neučilo zvedat sebevědomí pochvalou, podporou, neučilo se překonávat ty strachy z chyb. Jazyky se učily izolovaně, bez kontextu, všechno jen nabiflovat, přezkoušet, napsat test a hotovo. Chyby se hledaly a opravovaly ve velkém. To jsou ale moje zkušenosti a už je to hodně dávno. Doufám, že se situace za ty roky ve školství zlepšila…

Přitom je to tak jednoduché… Ano, chyby člověk dělá, to je lidské. Škola je místo, kde by chybování mělo být součástí procesu učení. Nikdo se nenaučí všechno hned a bez chyb. A každý člověk na naučení se něčeho potřebuje jinak dlouhou dobu.

Všeobecně v učení čehokoliv platí mnohonásobně, že cíl není výsledek, ale cesta je cíl!!!

Když cesta a proces je cíl…

Učení je dlouhodobý, celoživotní proces a žádný učený z nebe nespadl. Člověk se učí vlastně pořád. A je jedno, jestli to je nový jazyk, nový recept na vaření nebo opravování traktoru. Každý jednou začínal 🙂

Děti jsou na začátku toho procesu a bylo by fajn, je hned z kraje naučit, že není potřeba mít strach z chyb a z mluvení cizími jazyky. Chybovat je normální a častým a opakovaným mluvením se člověk jen lepší.

Znalost cizích jazyků je velký přínos pro jejich budoucnost.

Pomáhejte svým dětem překonávat strach z chyb a následně i strach z používání cizího jazyka. Pomozte jim zvedat sebevědomí. Podporujte je v procesu učení, chybování a následném zlepšování se tím, že je budete chválit, že se budete o jejich proces zajímat. Naučte je, že se neučí věci pro vás, pro učitele, pro okolí, ale že to je pro ně samotné, že se učí pro svůj vlastní život.

Naučte a podporujte je mluvit cizími jazyky bez strachu! Důležitější je, ZDA dítě mluví, ne jak mluví. Učte je, že vždycky je prostor pro zlepšení, ale dokonalost neexistuje. Chtít mít všechno dokonalé, je jen začarovaný kruh, ve kterém není místo pro chyby a každá chyba ničí sebevědomí.

Je lepší mít nedokonalé něco, než dokonalé nic. V našem případě je lepší mít zdravě sebevědomé dítě s průměrným cizím jazykem, kterým se ale v pohodě domluví, než mít nesebevědomé, ušlápnuté dítě s perfektním cizím jazykem, ale strachem z chyb při mluvení a tudíž dítě nemluví.

Velké ALE nakonec…

Podporujte a povzbuzujte děti v mluvení cizími jazyky, ALE nenuťte je. Nechte je, ať to dělají s radostí, tak jak chtějí oni. Nechte je v cizím jazyce si hrát, zpívat, číst, koukat televizi, řvát, dělat blbosti,… Prostě to co chtějí, to co jim vyhovuje a jak jim to vyhovuje (samozřejmě pokud to neporušuje, nepřekračuje nějaké vaše dané výchovné hranice).

Když chtějí mluvit, super, když ne, netlačte na ně a nenuťte je. Oni Vás třeba jednou překvapí, až z ničeho nic začnou. A v procesu hlavně chvalte, chvalte a chvalte😊

With love,

Jitka