Moje poznatky o angličtině aneb…Hello London:)

Hello again,

tak moje cesta angličtinou hezky plynula. Plán na zlepšení vyšel, odjela jsem do Velké Británie jako aupair a život v Londýně nabral na obrátkách. Původní záměr zůstat tam půl roku až rok se časem změnil na neurčito.

Proč taky spěchat domů… Londýn je jen jeden, Londýn nikdy nespí. Je tam toho tolik k vidění, zažití, poznávání, peníze k vydělání a našetření, z toho šetření pak tolik možností pro cestování a poznávání jiných míst a lidí. Život je jen jeden a Londýn je prostě top místo pro svobodné lidi…

Mimochodem… podle mě nejlepší způsob jak začít život v nové krajině, alespoň pokud jste svobodní, bez závazků a nemáte přesné představy, co a jak chcete. Dostanete zázemí, střechu nad hlavou, stravu a pravidelný příjem za pár hodin práce denně a v tom úplně nejlepším případě získáte i přátele na celý život. Já měla úžasné štěstí na mojí aupair rodinu, je to už 20 let a pořád jsme v kontaktu. Jen už nejsou v Londýně, ale na Novém Zélandu. No ale hlavně je to super odrazový můstek pro další život v zahraničí.

A co že jsem to vlastně (ne)vědomě zjistila při mojí cestě angličtinou v Londýně?

No tak ten hlavní a dost výrazný poznatek přišel doma ještě před cestou do Londýna, když mi na pohovor volala anglická rodina. Nebýt jejich bývalé české aupair, asi nikam nejedu, protože bysme se prostě nedomluvili… V Londýně ten poznatek ještě zesílil a trvalo nějakou dobu než to povolilo…

A sice poznatek takový, že školní angličtina (rozumněj – to, co jsem se naučila ve škole) je v praxi úplně na prd.

Ano, školní angličtina mi dala:

• základy jazyku
• uměla jsem slovíčka (pro život v zahraničí ovšem dost limitovanou zásobu a nic hovorového) včetně hláskování
• fráze
• v teorii gramatiku
• napsat krásný spisovný dopis
• ale to je asi tak všechno…

V reálném životě NIKDO nemluví tak spisovně a pomalu, jak jsem se to já učila a naučila ve škole.

On totiž nikdo z anglicky nemluvících nemá napsané na čele „prosím mluvte pomalu, nerozumím a prosím používejte slovíčka, která znám“ 🙂 Takže na vás prostě kdokoliv začne mluvit jako na rodilého mluvčího, rychlostí blesku, přízvukem, který jste v životě neslyšeli a slovíčkami, které Vám nic neříkají.

A co teď? No nic… prostě zatnout zuby, vydržet, zvykat si, za pochodu se učit nová slova, hlavně ty hovorová a naposlouchat všechny možné přízvuky a nářečí. Nebo to vzdát a hurá zpátky domů k češtině. Hovorová angličtina je prostě jiná… tak jako hovorová čeština nebo jako jakýkoliv jiný jazyk na světě.

Samozřejmě jsou lidé, kteří nemají problém se domluvit se školní angličtinou, i bez předchozích zkušeností z praxe, ale většina lidí (alespoň, co jsem poznala za svůj život v Londýně já) jen se školní angličtinou problémy v praxi na začátku má.

Jasně, že časem si člověk zvykne a dostane se do toho, ale chvíli to trvá. Moje „chvíle“ trvala asi 2 měsíce, než jsem byla jakžtakž schopná se „jednodušše“ domluvit a aspoň trochu si pokecat s rodilým mluvčím. I přesto, že jsem žila v Londýně a byla angličtině celodenně vystavena, nešlo to rychlejc. Je to proces, který prostě chvíli trvá. Je potřeba ten jazyk zažít, vstřebat, naposlouchat a celkově dostat do hlavy. No a skoro 3 roky jsem tam nedala ani ránu bez kapesního slovníku v kabelce. Časem už to ale bylo spíš ze zvyku než z potřeby. A trvalo by to asi i dýl, kdyby mi kabelku neukradli…

Mým dalším poznatkem je skutečnost navazující na první poznatek… A to způsob, jakým se, alespoň za mého dětství, cizí jazyk učil. Pravda…je to už asi 30 let, takže pevně doufám, že je to dnes jiné. Ale já si pamatuju jen učebnice, věčné psaní a opisování z tabule, učebnicové cvičení, umělé poslechy z učebnic. Byla jedna vyjímka, na kterou si vcelku dobře vzpomínám dodnes. A to poslech a učení se textu písně od Bryan Adams „Everything I do, I do it for you“. Jinak žádné veselé, vtipné, nápadité, hravé hodiny angličtiny, kde si žák spojí učivo s prožitky, zážitky a zkušenostmi. Prostě se všechno jen suše nadrtit, opsat z tabule, napsat test a hotovo. To pak ten malej člověk ani nemá jak získat motivaci k tomu se to pořádně naučit. Ale jak říkám…tohle je jen moje osobní vzpomínka a doufám, že dnes je to ve školách už jiné!

A můj poslední poznatek, který jsem na sobě pozorovala, i když nevedomě asi už od začátku mé cesty angličtinou, je, že pro mě osobně začít s cizím jazykem v 9ti letech bylo pozdě. Moc jsem nad angličtinou a hlavně její gramatikou přemýšlela. Všude a ve všem jsem hledala logiku, smysl, proč je to tak a ne jinak. Hledala jsem logiku, i tam kde nebyla. Chyběla mi ta přirozenost jazyka a jeho přirozené učení. Angličtinu jsem se nakonec přeci jen schopně naučila, hlavně tedy pomocí Londýna, ale asi to bylo náročnější a určitě to trvalo dýl.

Na závěr bych jen ráda zopakovala a upřesnila…všechny tyto poznatky jsou čistě osobního rázu. Je naprosto samozřejmé a úplně v pořádku, že se lidé začínají učit jazyky v různém věku,  každý tak, jak mu to vyhovuje a podle svých možností a schopností.

Jakýkoliv věk je dobrý věk pro učení jazyka 🙂

Pro teď už ale jazykům a jejich přirozenému učení zdar!

With love, Jitka