Ach ten talent na jazyky aneb mám ho nebo nemám?

Věděli jste, že talent na jazyky máme vlastně všichni? No vážně… Jen většina z nás to ani neví. A víte, jak ten talent poznat? Prostě tak, že jsme všichni schopni si bez problémů osvojit mateřský jazyk, aktivně ho používat, naučit se a správně používat jeho gramatiku, slovíčka, výslovnost, rozumnět idiomům. Prostě celý jazyk jako celek. Kdybychom ten talent neměli, tak s tím mateřským jazykem budeme hned od malička bojovat.

Jak ten talent rozvíjet je už druhá věc. Není jedna správná metoda na učení jazyka. Každý člověk je jiný, má jiné potřeby a jiné způsoby učení, které mu vyhovují. Pokud jde o děti, každá rodina je jiná a má jiné priority. Pro někoho je znalost jazyků důležitou součástí života. Ví, že v dněšní době jsou jazyky maximálně potřebné a můžou znamenat lepší možnosti pro děti v budoucnu. No a někdo to prostě neřeší. Ve škole děti nějaké základy cizího jazyka dostanou a zbytek už se nějak naučí časem.

Pokud jsou pro vás jazyky důležité, pak je úplně nejideálnější s nimi začít u malých dětí.  Ty na to jdou pocitově, odposloucháváním, okoukáváním, opakováním. Neřeší gramatiku ani chyby. Berou jazyk, tak jak přichází, jak ho slyší, vidí, cítí. Proto to taky není v pravém slova smyslu učení jazyka, ale jeho osvojování. S učením jako takovým se začíná až ve škole. Tam už se řeší pravidla, poučky, přesná gramatika, …

Co se týče dětí, je to extra snadné… Děti mají schopnost osvojit si jakýkoliv jazyk, na úrovni téměř rodilého mluvčího, pokud se s ním začne dostatečně brzy (ideálně do 6 ti let), přirozeně, pravidelně a je ten jazyk pro ně smysluplný, tzn. že mají někoho, s kým můžou a budou daný jazyk používat. To může být máma, cizojazyčná lektorka, kamarád… Prostě někoho, s kým dítě bude moct jazyk používat.

Pokud si u svých malých dětí všímáte jejich radosti z mluvení, zpívání, čtení, brebtání, experimentování se slovy a jazykem celkově, je to předpoklad, že je jazyky baví a budou bavit v budoucnosti. Teď už je jen stačí rozvíjet. Ideálně tedy začít co nejdřív, dokud je to baví přirozeně a nenuceně. Školou povinné děti už často s jazyky zápasí, protože nechápou nebo nechtějí chápat, proč se je musí učit, na co jim budou, není to pro ně smysluplné, když ho nemají s kým praktikovat. Bohužel často se také stává, že právě ve škole děti ztrácí zájem o jazyky (nebo i o jakoukoliv jinou oblast, která je předtím bavila) – nesedí jim vyučovací metoda, učitel, mají strach z chyb a posměchů, nejde jim to, …

Základ je tedy takový, že každý člověk má schopnost osvojit si a naučit se jakýkoliv jazyk. Při narození není dané, že české dítě si musí nutně osvojit češtinu a anglické angličtinu. To už záleží na rodině, výchově, okolí a také na krajině, ve které dítě vyrůstá. Je mnoho adoptovaných dětí narozených v jiných krajinách, než kde vyrůstají a tudíž se naučily jazyk svých adoptivních rodičů.

Berte to tak, že když se chce, všechno jde a zvlášť u dětí to jde extra lehce.

Jazyky jsou úžasným darem pro jejich život. Je úžasné dát dětem prostor pro učení se něčeho, čehokoliv nového a pak je podporovat a sledovat jejich pokroky. A ještě lepší pocit je být ten člověk, který své děti učí něco nového…

Děti jsou od přírody naprogramovány učit se nové věci, mají obrovskou chuť do objevování světa kolem sebe, prahnou po vědomostech a souvislostech, které je zajímají, chtějí si všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Proto je zásadní tu jejich chuť a radost podporovat, ať už se chtějí učit cokoliv, nejen jazyky.

Rozvíjení jazykového talentu v dospělosti je pak o životním postoji, prioritách, jak moc se člověk chce jazyk naučit, jak moc ho k životu potřebuje. A s tím souvisí i všechny jazykové činnosti – mluvení, čtení, poslech. Každý člověk si vybere, co potřebuje. Někdo potřebuje jenom psát, někdo jenom mluvit, jiný jenom číst. To dospělé učení je o vnitřním nastavení člověka, o radosti ze života, z učení se něčeho nového, posouvání svých hranic a vědomostí, o zlepšování sama sebe. Nikdy není pozdě se učit něco nového a rozvíjet sám sebe. To platí pro cokoliv.

Takže hurá na jazyky!

With love,

Jitka