Před pár dny jsem si vzpomněla na něco, co se u nás přes léto relativně často vyskytovalo. Bylo to až neuvěřitelné, ale během prázdnin se u nás dost objevovaly dvě věty… „Já nemám nic na dělání“ a „Mum, I’m bored”. Je taky zajímavé, že jakmile prázdniny skončily, přestaly i tyhle dvě věty…
Znovu mi to potvrdilo, jak jsou děti nevyzpytatelné a přitom krásně kreativní. Nevyzpytatelné proto, protože člověk (rozumějte máma) míní a děti mění😊 To se situace někdy (někdy hodně často) mění rychleji než vteřinová ručička na hodinách. No a kreativní proto, protože když se chce a zapojí se fantazie, všechno jde.
S těmi větami začala z čista jasna starší dcera, no a mladší, aby nebyla pozadu, se to samozřejmě rychle naučila taky😊
Tady se projevila ta nevyzpytatelnost, protože to vždycky vypadalo, že mají obě pořád co dělat, no ale evidentně to byla pravda jen někdy. Trochu mě to vytáčelo u jídla, když ta moje malá nad plným talířem oběda prohlásila, že nemá co dělat… „Jak nemáš co dělat?? Koukej jíst, neee…“
Moje odpověď byla ve většině případů stejná (teda až na to jídlo, tam byla odpověď a činnost už předem daná). „No jo no, to se stává, si prostě musíš/musíte najít nějakou aktivitu. Hraček máte dost, fantazii máte taky skvělou, tak ji zapojte a určitě něco vymyslíte. Nebo se prostě jen tak nuďte, to je taky v pořádku.“
Už jsem přestala pouštět televizi, aby se cácorky zabavily (což jsem ale stejně dělala jen málokdy) nebo jim hledala jinou zábavu, která byla stejně na prd a vydržely u ní sotva pár minut. Prostě jsem je nechala, ať si najdou něco samy. No a tady se pak projevila ta kreativita. Jsou na to dvě a většinou se jim to během chvilky podařilo. Fantazie zafungovala a hra byla na světě, někdy i na celkem dlouho. Já pak buď jen pozorovala nebo jsem se do hry zapojila, někdy dobrovolně a jindy jsem byla zapojena lehce proti své vůli😊
No a když jsem byla a vlastně pořád jsem ten pozorovatel… To vám bylo a je úžasné! Pořád jen nevěřícně koukám, co se kolem mě děje. Jak během her dokážou tam a zpátky měnit všechny 3 jazyky. Jak to toho dokážou zapojit panenky a plyšáky. Spolu se baví všemi jazyky a vůbec jim to nepřijde zvláštní. Naopak je to pro ně něco úplně normálního, přirozeného a v podstatě všedního. A děje se to vlastně kdekoliv, kde si hrají, doma, u babičky, venku:
„Mamko, pojď mě houpat, I wanna fly to the sky“
Na to jim odpovídám jednu z mých oblíbených frází „Fly, the sky is the limit.“ Jasný, že tomu ještě nerozumí, ale není na škodu je to učit už odmala.
So let’s all fly:)
With love,
Jitka